MAZELLAND

 Ráda občas píšu. A píšu samozřejmě o přírodě a jejích obyvatelích. Začala jsem nejdříve příběhy pro děti, které jsem publikovala v časopise Kroky. Dala jsem si za cíl přiblížit dětem  pohádkovou formou život  zvířat.První byl seriál o mořských obyvatelích. Tady je pár ukázek. 

CO VYPRÁVĚLA MOŘSKÁ PĚNA

Znáte mořskou pěnu? Možná jste se s ní už setkali. Je moc a moc stará. Byla  tu jako jedna z prvních při stvoření světa. Byla  u toho, jak se pod jejím dechem  začali prohánět křišťálově modrou  hlubinou mořští živočichové. Zná každý kousek pobřeží, při přílivu vkládá jeho útesy do své chladivé náruče a při odlivu je hladí na rozloučenou svými jemným bílými prsty. A protože je tak stará, zažila  spoustu příhod. Já jsem ji potkala jednou na dovolené a když jsem slyšela její příběhy, řekla jsem si, že stojí za to je napsat.

A to je její první příběh.

 O PŘÍLIPCE

 Už jste slyšeli, co je to přílipka? Legrační jméno, viďte? Ale přílipka není holčička, co se lepí na maminku,  je to malá mušlička. Vypadá jak miniaturní deštníček nebo indiánský stan. Žije si poklidným životem na pobřežních skalách, se kterými se tak ráda mazlím.

A na jedné takové skále bydlela celá rodinka přílipek. Tatínek, maminka a spousta dětí a sestřenic a bratranců. Když hladina moře zrána klesla, byly všechny pevně přitisknuty ke skále, protože jinak by horké sluneční paprsky jejich malá tělíčka brzy vysušily.

Ale každou noc, když hladina moře stoupla a zaplavila boky skal, celá rodinka vyrážela do tmavých vln aby se najedla. Nadzvedly své deštníčky a pomaličku putovaly po dně a pojídaly mořské rostliny. A když přišlo nějaké nebezpečí, rychle své ulitky přitiskly ke skále nebo kameni a tak se držely, že je žádná ryba nemohla sežrat.

Jedna přílipka však byla velmi rozpustilá a často si dělala legraci z druhých. Obzvlášť ráda škádlila jednoho starého velkého kraba, který si také pravidelně poblíž sháněl večeři. Vždycky, když šel kolem, nadzvedla svůj deštníček a zakřičela: „Klepeťák, klepeťák, stále klepe, neví jak,“ a pak se honem schovala. Starý krab se k ní rozběhl, zahrozil svým obrovským klepetem a pak jen bručel, protože nic jiného dělat nemohl. A tak to šlo každý den.

Jenže jednou se přílipka tak zabrala do pokřikování, že zapomněla na odliv a než se dostala zpět ke skále, na které přes den všechny odpočívaly, smetla ji vlna do otevřeného moře.Tam byl na dně už jen písek,  proto se neměla čeho chytit a jen se točila a točila v proudu a vlny si s ní pohrávaly jak s hračkou. Dostávala se stále dál a dál od břehu.

„Pomoc!“ Snažila se volat, „Pomoc!“ Ale byla daleko a tak si myslela, že ji nikdo  neslyší. Kolem ní se jen míhaly příšerně velké rybí tlamy a snažily se po ní  chňapnout. Už se vzdávala naděje, když  najednou ucítila náraz a něco pevného. Točení přestalo. Rychle se přisála a až po delší chvilce opatrně vykoukla, kde že to vlastně je. Jaké bylo její překvapení, když zjistila, že sedí na zádech starého kraba a ten ji pozoruje svýma nitkovitýma očima. To bylo leknutí. Teď je konec, pomyslela si, určitě mě odnese ještě dál do moře a pomstí se mi za to, co jsem mu prováděla. Ale  k jejímu údivu se krab dal pomaličku na pochod směrem k pobřeží. Neřekl ani slovo, jen cestou jedinkrát zabručel, že slyšel jak někdo příšerně křičí a šel se podívat co se děje. No a uviděl, jak ji odnáší vlna. A ať se pevně drží.

Nesl ji zpět k její známé skále a když tam dorazili, nechal přílipku, ať si přeleze a přichytí se k útesu. Přílipka nebyla schopna slova,

a tak se hrozně styděla,až ji zčervenala ulitka. Starý krab se potom otočil, na nic nečekal a zmizel ve skalní skulině.

Druhý den si přílipka na kraba počkala a když šel kolem, pěkně se mu omluvila. Krab na to nic neřekl, jen se usmál, mávl klepetem a odkráčel se navečeřet. A od té doby se oba stali přáteli a přílipka si už nikdy nedovolila se krabovi ani ostatním posmívat. 

ZRNÍČKO

 „Co to zase děláš?“, zaslechla jsem. Koukám kolem  a uviděla jsem  malého žluťoučkého plže, který se vznášel ve vodě těsně u břehu jak okvětní lístek pryskyřníku a zálibně koukal na kraby prohánějící se na břehu.

„Tak slyšíš?“ Ozvalo se znovu. Plží maminka byla dost netrpělivá, „nemůžeš takhle blízko ke břehu, voda by tě vynesla na pláž a na slunci bys uschnul.“

„Copak?“ Připletla se do toho pěna.

„Ale,“ posteskla si plží maminka, tak podobná svému synkovi, jenže s krásným fialovým pruhem na zádech, „nemůžu ho udržet dál od břehu, je hrozně zvědavý. Přišli jsme  sem do mělké vody se trochu ohřát, ale co je moc, to je moc.“

„A co kdybych mu něco vyprávěla?“ Nabídla se pěna. Maminka souhlasila: „To by bylo od tebe moc milé.“ A tak pěna začala:

 "Už jednou jsem vyprávěla o lastuře, ve které byla ukrytá krásná perla. Ta lastura se jmenuje perlotvorka. Ano, slyšíte dobře. Ne perlorodka. Perlorodky totiž žijí v řekách a perlotvorky v mořích. A taky jsem určitě neříkala, jak se to stane, že uvnitř nevzhledné  lastury se ukáže taková nádhera. Budete se asi divit, ale vzácná perla je vlastně úplně obyčejné zrníčko písku nebo malinký kamínek. A to si pište, že se ta zrníčka předbíhají, aby se dostala právě ona dovnitř lastury. Ale není to tak jednoduché. Lasturka si leze po dně a pečlivě vybírá, koho si vezme jako pasažéra. Hledí především na to, jaké to zrníčko je. Ne vzhledem, na tom  vůbec nezáleží. Hledá zrníčko, které je skromné a není pyšné. Protože jen taková perla, která ví, odkud pochází, je vzácná.

A když perlotvorka takové zrníčko nalezne, vtáhne jej k sobě dovnitř, jemně usadí u okraje lastury a pak pomalinku a zlehounka ho začne obalovat takovou kašičkou, které se říká perleť. Ta pěkně ztvrdne a je lesklá a měňavá. Trvá to velmi dlouhou dobu, i několik let, než je na zrníčku tolik perleti, aby se z malinkého zrníčka stala velká perla. Pak se v moři objeví lidé, říká se jim lovci perel, škeble vytáhnou a nádherné perly vyberou a draze prodávají.

Jedno takové  zrníčko písku taky strašně toužilo být nádhernou perlou. Neustále se snažilo být u každé perlotvorky a chtělo se dostat dovnitř. Ostatní zrníčka ho napomínala, ať to nedělá,  ale nadarmo. Ani neposlouchalo dobré rady, jak se chovat, až se stane některé zrnko perlou. Třeba, že se nemá vrtět, protože je hladké a mohlo by lidem vyklouznout z ruky.

Nakonec se mu stejně podařilo odstrčit jiné zrníčko a proniknout do mušle a zůstat tam. Celou tu dobu, co se na něm ukládala perleť, snilo o tom, že bude tou nejkrásnější a největší perlou a bude zdobit královské koruny. Vysnilo si, že každý, kdo ho uvidí, bude říkat:  „Ááách“ a „jéé“ a bude v úžasu stát a ukazovat si na něj, jak je krásné.

Dočkalo se. Lovci vylovili jeho lasturu, vytáhli ho a položili  na okraj lodě mezi ostatní perly. Zrníčko, vlastně teď už jemně narůžovělá perla se začala samozřejmě hned rozhlížet kolem a posuzovat ostatní. 

Říkala: "Hmm, stejně jsem největší a nejkrásnější a vím, že patřím do královské koruny." Ostatní perličky se na ni udiveně podívaly. "Jak můžeš vědět, že jsi nejkrásnější? Vždyť se nevidíš. Neměla bys takhle mluvit, s takovou  zdobit královskou korunu nikdy nebudeš." Ale naše perla se raději otočila a koukala do nebe.

Přišel čas, kdy lovci třídili perly. Brali jednu po druhé a když přišli na naši perlu, vzali ji do ruky, uznale pokyvovali hlavou a ukazovali si ji. Krásná, říkali všichni, moc krásná, prodáme ji někomu, kdo je bohatý. Třeba nějakému králi. Perla, když to slyšela, se ještě více nafoukla a začala vykřikovat na ostatní.

„Vidíte? Říkala jsem, že jsem nejkrásnější a největší. Říkala!“  A jak se tak natřásala  a točila, najednou hup, vyklouzla lovci z ruky a letěla dolů přímo do moře.

Jak ta se lekla! „Pomóc,“ začala křičet, ale pozdě. Jen to žblunklo a za nebohou perlou se zavřela hladina. A ona padala dál a dál do modrých a pak černých hlubin, až zpět dopadla na mořské dno. Lovci jen povzdychli, ale co se dá dělat. Hledat na dně ji přece nebudou. Tady je už moc velká hloubka. Pak dál třídili perly, aby mohly těšit svou krásou lidi. Perly růžové jako dětská pusinka,  bílé jak peří racků, černé jak bezhvězdná noc,  krémové jak vanilková zmrzlina, nažloutlé a obsidiánové, antracitové, stříbřitě šedé jak měsíční prach, všechny lesklé, krásné a .. skromné.

Pěna dopovídala a malý žlutý plžík zapomněl na nebezpečnou mělčinu. „To bylo zajímavé,“ podotkla zamyšleně plží maminka. „Myslím, že chápu co se stalo.“ Pěna zašuměla a zaleskla se ve slunečních paprscích jako čerstvě napadaný sníh. „Ano, pýcha není dobrá věc a pyšná perla si odnesla za svou hloupost odměnu.“